na co mít kluka když mám nejlepší kámošku? řekla a odešla se svým klukem.
Vyslovila má nejmenovaná kamarádka.
Jsem zmatena. Zmatena lidmi, světem a hlavně činy. Abyste mě pochopili, jsem introvert, jsem tichá, ale jsem také ráda bláznivá a v okruhu lidí mně dobře známých. Moje sebevědomí je asi jako iPhone. Několikrát do dne, ten iPhone někdo vezme a praští jím. Asi vám dojde, že ten iPhone už moc dobře nefunguje. Jsem ráda, že se můžu schovat za blog a vykecat se z toho. Problém je v tom, že o mém blogu ví pár lidí a tudíž mi to není příjemné, nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Nmůžu sem napsat vše a o tomhle by blog podle mě neměl být. Chtěla jsem ho mít jako deníček, napsat cokoliv se mi zrodí v hlavě. No, ale dopadlo to tak, takže s tím nemohu nic dělat.
Včera na tréninku nám trenérka řekla, "Nechci slyšet výmluvy. Chci vidět činy!". Já ty činy vidím. Dnes a denně od lidí od kterých bych to vůbec nečekala. A taky je nevidím od lidí od kterých bych to čekala. Ještě tedy k tomu tréninku. Měla jsem toho dost, prostě nemůžu se ani pohnout, protože moje nohy mi řekly ne a bolí mě snad každý sval. Svaly. Díky svalům pohybujeme svým tělem. Díky svalům se usmíváme.
V dnešní době, tedy myslím, se vše bere na lehkou váhu. Všichni se všemu smějí, ano je dobře že se smějí, ale občas se smějí i věcem, které k smíchu nejsou. Jak by to vypadalo kdybyste někomu vyznávali lásku a začali se u toho tlemit? Jak by to vypadalo, kdybyste někomu ublížili a začali se tomu tlemit, oh, pardon tohle už se děje dnes a denně, ale nechápu vás lidi, kteří tohle děláte. Smích je skvělý, ale je jako móda. Někdy je méně, více.
Btw. Zase se mi povedlo napsat článek úplně o ničem a o všem dohromady. Omlouvám se vám, ale moje pocity také nejsou uspořádané, tak snad mě omluvíte. Asi si půjdu pustit nějaký film a pomalu u něho usínat, páč po tomto týdnu, budu spát asi celý víkend. Přeji pěkné pospáváníčko a žijte sladce!











